4. 法品注释
(9) 4. Dhammavaggavaṇṇanā
8888. 第四品第一经中,“果定”(phalasamādhi)是指在四种圣果中的定。同样,果慧也应这样理解。
88. Catutthassa paṭhame phalasamādhīti catūsupi ariyaphalesu samādhi. Tathā phalapaññā veditabbā.
8989. 第二经中,执取相应法即是“举”(paggāha)。不散乱即是“不散乱”(avikkhepa)。
89. Dutiye sampayuttadhamme pariggaṇhātīti paggāho. Na vikkhipatīti avikkhepo.
90第三经中:以“倾向”之义而称为“名”(nāma);以“变坏”之义而称为“色”(rūpa)。因为这正是对观行者之所意趣,故只说“四无色蕴”。因此他说:“所谓的法处差别智已被宣说。”
90. Tatiye namanaṭṭhena nāmaṃ. Ruppanaṭṭhena rūpaṃ. Sammasanacārassa adhippetattā ‘‘cattāro arūpakkhandhā’’tveva vuttaṃ. Tenāha ‘‘dhamma-koṭṭhāsaparicchedañāṇaṃ nāma kathita’’nti.
91第四经中:以“了知”之义而称为“明”(vijjā);以“解脱”之义而称为“解脱”(vimutti)。
91. Catutthe vijānanaṭṭhena vijjā. Vimuccanaṭṭhena vimutti.
92第五经中:所谓“有”(bhava),即“常”,因为是恒常存在的;依常见而生起的见,即为有见。所谓“非有”(vibhava),即“断灭”,因为是毁灭之义;依非有见而生起的见,即为非有见。其义浅显,因如前所述之理故。
92. Pañcame bhavo nāma sassataṃ sadā bhāvato, sassatavasena uppajjanadiṭṭhi bhavadiṭṭhi. Vibhavo nāma ucchedo vināsanaṭṭhena, vibhavavasena uppajjanadiṭṭhi vibhavadiṭṭhi. Uttānatthāneva heṭṭhā vuttanayattā.
95第八经中:对于那执取对立、违逆意趣、心怀不敬的人,对他说的话是苦的,因此称为“难语者”;他的业即是“难语性”,也就是那个难语者依于不敬重而生起的思。这一状态,便是“难语性”。所谓“这一状态”,即指上述所说难语性的存在,从意义上讲,就是难语性本身。详细而言,在阿毗达摩中是这样说明的:“其中,什么是难语性?当被同梵行者教诫时,显现为难语……”这在意义上属于行蕴。或者说,以此方式生起的四蕴,即是它的异名。
95. Aṭṭhame dukkhaṃ vaco etasmiṃ vippaṭikūlagāhimhi vipaccanīkasāte anādare puggaleti dubbaco, tassa kammaṃ dovacassaṃ, tassa dubbacassa puggalassa anādariyavasena pavattā cetanā. Tassa bhāvo dovacassatā. Tassa bhāvoti ca tassa yathāvuttassa dovacassassa atthibhāvo, atthato dovacassameva. Vitthārato panesā ‘‘tattha katamā dovacassatā? Sahadhammike vuccamāne dovacassāya’’nti abhidhamme āgatā. Sā atthato saṅkhārakkhandho hoti. Catunnaṃ vā khandhānaṃ etenākārena pavattānaṃ etaṃ adhivacananti vadanti.
因与恶相连属,那些无信等恶人是此人的朋友,因此称为“恶友”;这种状态,就是“恶友性”。详细而言,此法在《法集论》中这样说:“其中,什么是恶友性?那些人是无信者、戒行不善者、寡闻者、悭吝者、恶慧者。对他们的亲近、遍亲近、合亲近、交往、遍交往、爱戴、遍爱戴、同其恶倾向。”这恶友性也应如难语性那样看待。由于以某种思而使人成为恶同伴,那个思,或者以那样的行相生起的四个无色蕴,即是恶友性。
Pāpayogato pāpā assaddhādayo puggalā etassa mittāti pāpamitto, tassa bhāvo pāpamittatā. Vitthārato panesā ‘‘tattha katamā pāpamittatā? Ye te puggalā assaddhā dussīlā appassutā maccharino duppaññā. Yā tesaṃ sevanā nisevanā saṃsevanā bhajanā sambhajanā bhatti sambhatti taṃsampavaṅkatā’’ti (dha. sa. 1333) evaṃ āgatā. Sāpi atthato dovacassatā viya daṭṭhabbā. Yāya hi cetanāya puggalo pāpasampavaṅko nāma hoti, sā cetanā cattāropi vā arūpino khandhā tadākārappavattā pāpamittatā.
96第九经中:对于那执取右绕、随顺适意、心存恭敬的人,对他说的话是乐的,因此称为“易语者”等;那些具备信等善法的人是此人的朋友,因此称为“善友”等——应知这些意义,是依与前文所说相反的义理来理解的。
96. Navame sukhaṃ vaco etasmiṃ padakkhiṇagāhimhi anulomasāte sādare puggaleti subbacotiādinā, kalyāṇā saddhādayo puggalā etassa mittāti kalyāṇamittotiādinā vuttavipariyāyena attho veditabbo.
97第十经中:地界等,以及乐界、欲界等,其实都已含摄在这些界中。开示对这些界的善巧时,也就已经开示了对地界等的善巧,因此世尊说“十八界”。所谓“以界为知”,是指能判别十八界自性的闻、持、遍察、通达之慧。其中,对诸界的闻持慧属于闻所成慧,其余则属于修所成慧。在此,遍察慧是世间慧,因为它是观;其余慧则是出世间慧。以相等或以无常等而作意,即是“作意”;对此达到熟练善巧,便是“作意善巧”。这种仅限于对十八界进行遍察、通达、省察的智慧,就是作意善巧;它又依初、中、后分为三种:遍察慧是其初,通达慧是其中,省察慧是其后。
97. Dasame pathavīdhātuādayo sukhadhātukāmadhātuādayo ca etāsveva antogadhāti etāsu kosalle dassite tāsupi kosallaṃ dassitameva hotīti ‘‘aṭṭhārasa dhātuyo’’ti vuttaṃ. Dhātūti jānananti iminā aṭṭhārasannaṃ dhātūnaṃ sabhāvaparicchedikā savanadhāraṇasammasanappaṭivedhapaññā vuttā. Tattha dhātūnaṃ savanadhāraṇapaññā sutamayā, itarā bhāvanāmayā. Tatthāpi sammasanapaññā lokiyā . Vipassanā hi sā, itarā lokuttarā. Lakkhaṇādivasena aniccādivasena ca manasikaraṇaṃ manasikāro, tattha kosallaṃ manasikārakusalatā. Aṭṭhārasannaṃyeva dhātūnaṃ sammasanappaṭivedhapaccavekkhaṇapaññā manasikārakusalatā, sā ādimajjhapariyosānavasena tidhā bhinnā. Tathā hi sammasanapaññā tassā ādi, paṭivedhapaññā majjhe, paccavekkhaṇapaññā pariyosānaṃ.
98第十一经中:犯戒本身即是“罪聚”。若依中间犯戒来统摄,则有五种;若加以细分,则有七种,因此这里说“五与七种罪聚”。“知”,是指了知“这些是犯戒,犯戒有如此之多,而犯戒是这样发生的”。能以这三种方式了知的智慧,便名为“犯戒善巧”。为了令犯戒出罪而运用的甘马语,称为“甘马语”;同样性质的告白语,则称为“告白语”。了知“依此甘马语,从此犯戒得以出罪,而此出罪是在第一遍或第三遍告白中,念到‘我将防护’等语结束时方为成就”——像这样能对每一种犯戒的出罪界限作出辨别的智慧,便是“出罪善巧”。所谓“出罪”,就是指按照所犯的戒,如法地令其不再成为障碍。如此,仅“出罪”一词,即已包含了发露之义。
98. Ekādasame āpattiyova āpattikkhandhā. Tā pana antarāpattīnaṃ aggahaṇena pañca, tāsaṃ gahaṇena satta hontīti āha ‘‘pañcannañca sattannañca āpattikkhandhāna’’nti. Jānananti ‘‘imā āpattiyo, ettakā āpattiyo, evañca tāsaṃ āpajjanaṃ hotī’’ti jānanaṃ. Evaṃ tippakārena jānanapaññā hi āpattikusalatā nāma. Āpattito vuṭṭhāpanappayogatāya kammabhūtā vācā kammavācā, tathābhūtā anussāvanavācā. ‘‘Imāya kammavācāya ito āpattito vuṭṭhānaṃ hoti, hontañca paṭhame, tatiye vā anussāvane yya-kāraṃ patte, ‘saṃvarissāmī’ti vā pade pariyosite hotī’’ti evaṃ taṃ taṃ āpattīhi vuṭṭhānaparicchedajānanapaññā āpattivuṭṭhānakusalatā. Vuṭṭhānanti ca yathāpannāya āpattiyā yathā tathā anantarāyatāpādanaṃ. Evaṃ vuṭṭhānaggahaṇeneva desanāyapi saṅgaho siddho hoti.